Adaptaci francouzského černobílého komiksu Snowpiercer natočil v koprodukci s USA, Francií a Českou Republikou (natáčelo se v barrandovských studiích, v titulcích je uvedena řada českých jmen a v průběhu filmu dokonce uslyšíte český jazyk) jako svůj první anglicky mluvený film jihokorejský režisér Joon-ho Bong. Ten měl ve svých filmech vždy cynické záblesky černého humoru, ať už šlo o bizarní kriminálku Pečeť vraha, satirické monster sci-fi s názvem Mutant, nebo o krátkou epizodku v povídkovém Tokiu!. Ve Snowpiercerovi naopak není po humoru ani památky a snímek je čistokrevným post-apokalyptickým sci-fi, které je nebývale kvalitní a fungující na poměrně originálním principu.
Jde o to, že Země se před sedmnácti lety ponořila do nové doby ledové (pokusy o zastavení globálního oteplování byly překvapivě efektivní) a kdo by stanul na otevřeném prostranství, okamžitě umrzne. Jediní přeživší se tím pádem nacházejí v obřím jedoucím vlaku, přičemž četné vagóny rozdělují cestující do kast podle společenského postavení. V lokomotivě trůní její vynálezce a samozvaný vůdce lidstva, pan Wilford. Vepředu v první třídě si smetánka užívá lázně, luxusní prostory a vybrané delikatesy. No a pak se úroveň rapidně snižuje spolu s klesajícím postavením lidí ve společenském žebříčku, přičemž v nejzadnějších vozech se tísní v nelidských podmínkách chudá lůza.
Příběh započíná ve chvíli, kdy se hlavní hrdina a pomyslný lídr spodiny (Chris Evans) odhodlá k odvážnému činu – zahájit vzpouru a s několika zastánci si násilím probít cestu skrz jednotlivé vagóny s cílem svrhnout Wilfordovu krutovládu. Celý následující děj dost připomíná nějakou videohru – na konci každého vagónu je potřeba otevřít dveře a za nimi čeká další vagón, další level, a v něm další zkouška či překážka, kterou je potřeba překonat. Divák tak spolu s hrdiny poprvé objevuje strukturu a sofistikované pojetí vlaku a s každou novou úrovní se dozvídá víc a víc informací nejen o dopravním prostředku samotném, ale i o lidech v něm a o hlavních hrdinech filmu.
Kromě Chrise Evanse v hlavní roli byste tu našli celou řadu výborných herců, od Jamieho Bella a Johna Hurta mezi chátrou po Eda Harrise v čele lokomotivy v úloze pana Wilforda. Za zmínku stojí i Octavia Spencer, maniakální Alison Pill a neuvěřitelně výrazná Tilda Swinton v opravdu nechutné roli.
Ve filmu funguje akce, vizuální pojetí, herecké výkony i vyšperkované detaily. Jak potrestat neposlušného rebela? Vystrčit mu ruku ven z vlaku a pak mu jí zmrzlou urazit kladivem. Akční scény mají drive – když se schyluje k velké bitvě a nepřátelé si nasazují noční vidění, protože vědí, že každou chvíli vlak vjede do dlouhého tunelu, tak ani nedýcháte. A ty nápady! Nový Rok se oslavuje vždy po přejetí jednoho konkrétního mostu, neboť koleje, po kterých vlak jede nepřetržitě 24 hodin denně, spojují všechny velké železniční tratě světa a trvá přesně rok, než vlak dokončí celý okruh. Děj je napínavý a má jasně danou strukturu, která ho pohání kupředu. Díky Joon-ho Bongově režii film uhání konzistentním tempem kupředu stejně rychle, jako souprava, ve které se odehrává (vyjma závěru, ale o tom později). Všechna čest, protože film má něco málo přes dvě hodiny a po celou dobu vydrží bavit.
Sympatické je i to, že snímek nenadržuje ani jedné z kast. Postavy se nerozdělují černobíle na hodné a špatné, i u na první pohled kladných hrdinů jsou nakonec odhaleny činy z minulosti, z kterých přechází mráz po zádech, a pan Wilford také není čistokrevný záporák, protože to, co dělá, dělá víceméně s čistými úmysly. Stejně tak první třída se nejeví jako ideální místo pro život, na kterém byste byli šťastnější než kdekoli jinde. Její obyvatelé jsou podivnou ideologií omámené loutky bez vůle, jejichž konání jednak vybízí k zamyšlení a jednak působí až nepříjemně a nebezpečně.
S trochou zklamání je třeba počítat až v závěru, neboť film nevygraduje směrem, který by se dal považovat za uspokojivý. Na do té doby naturalistický, mírně depresivní a dystopický mini-svět se totiž tvůrcům podařilo ke konci namatlat trochu medu, což vede k rozpačitému a nevyrovnanému završení, které může u cyniků mezi vámi klidně přerůst ve smích či úšklebek. Posledních dvacet minut se navíc častěji řeční. Není to nezajímavé či nudné, ale během mnoha padlých argumentů se na sebe zbytečně kupí nové a nové zvraty a film tím ironicky nezrychluje, ba naopak výrazně zpomaluje, jako by se režisér záměrně rozhodl přestat přikládat pod kotel s tím, že do cíle dojede na volnoběh. Ale jinak lze tuhle dynamickou, inteligentní a efektní jízdu s filozofickým podtextem vřele doporučit.
