Henrich von Kleist není autor, který by se na českých scénách hrával často, a když, tak je občas inscenována jeho milá komedie Rozbitý džbán, která byla dokonce námětem stejnojmenné české opery Zbyňka Vostřáka (1962). Hra Prinz Fridrich von Homburg, inspirována skutečnými událostmi prusko-švédské války, měla premiéru ve Vídni v říjnu 1821. Hra byla přijata rozpačitě a velmi různé přijetí tohoto romantického dramatu hru provází dodnes. Jde o strhující příběh šťastného, mladého a odváženého prince, milujícího život a ženy, který se těsně před důležitou bitvou zakouká do své krásné sestřenky. Jak o ní sní, nedává dost dobrý pozor na bojové poradě a pak jako vůdce boje navede svůj pluk do vítězné bitvy, i když měl čekat na rozkaz do útoku. Na jedné straně přinese vítězství a je oslavován, na straně druhé je vinen z porušení kázně a je to tak závažný čin, že se v bojových podmínkách musí odsoudit k trestu smrti.
Ze štěstí a z opětované lásky se princ najednou ocitá v ohrožení života. Z hrdiny se v minutě stává ustrašený človíček, který se však nakonec dokáže vzchopit, aby hrdě přijal trest za neposlušnost v armádě.
Dílo bylo vždy různě přijímáno. Jednou jako výsměch pruského vojenského hrdinství a pruské cti, jindy jako nesmyslný čin v nedemokratickém světě. Jednou jako oslava síly lásky (princova milá nakonec odvrátí ten hrozný trest), nebo jako neodpustitelný projev pruského slabošství, byť později překonaného. Je dost otázek a hodně různých odpovědí, a proto je vysloveně zajímavé uvést toto dílo v dnešní době, kdy něco takového, jako tragická a absolutní poslušnost ve válce, je cosi hodně vzdáleného naší přítomnosti. Dílo Henricha von Kleista stejně jako opery Richarda Wagnera byly ozdobou kultury Velkoněmecké říše a oslavovány jako idol němectví. Dnešní pohled je zcela jiný a my taková díla vnímáme jako kulturní fenomén své doby a se zvědavostí sledujeme, jak je takové dílo vyloženo.
Brněnská inscenace v Městském divadle, ve výborném překladu Václava Cejpka a Moniky Kučerové a v dramaturgii Jana Šotkovského, akcentovala rozpor mezi citem a ctí. Mezi mladickou vášní a láskou na jedné straně a vojenskou ctí a povinností na straně druhé. Ona juxtapozice najednou dává nahlédnout do hlubších rozměrů lidského chování, pokud je postaveno do reálného nebezpečí smrti. Je nutno přiznat, že až takto se na příběh nedíval ani sám dramatik s rozháranou duší. Byl to romantik inspirovaný antickými tragédiemi o cti a spravedlnosti. Ovšem později (a snad především po filmovém zpracování se slavným Gerardem Philipem v roli prince Homburského) se začíná toto drama hrát, hlavně ve Francii, ne až tak romanticky, jako spíše existenciálně. Drama je dokonce srovnáváno s Camusovým Outsiderem. (U nás častěji překládán jako Cizinec). Byť u Camuse hrdina ve vězení nakonec příjme rozsudek smrti a Kleistův princ se dočká osvobození.
Režisérem brněnské inscenace je Mikoláš Tyc, úspěšný šéf a režisér velmi zajímavého brněnského divadla Buranteatr. Jeho režie je moudrá, na první pohled velmi jednoduchá. Věří prostě síle textu a věří hercům. Nevíme, jak komplikovaná byla cesta hledání výkladu jednotlivých postav. Pro diváky je důležité, že všichni jednali přirozeně a uvěřitelně i v téměř nepřirozených dramatických situacích, které Kleist svým hrdinům nachystal. Pokud je tu zdůrazněno, že všichni hráli dobře, tak opravdu všichni. Ovšem o dvou rolích se zmínit je třeba. Je to jednak rázně jednající i váhající kurfiřt Viktora Skály a potom možná jedna z životních rolí Lukáše Janoty (titulní princ Homburský). Herec zvládl komplikované a mnohovrstevné jednání svého hrdiny tak sugestivně, až se divákům při jeho kreacích tají dech.
Velmi dobře v inscenaci pracuje režisér se zvuky, ať už jde o dosti náročnou scénu průběhu bojů komentovanou veliteli vojsk s výbuchy bojové vřavy, nebo scénickou hudbu (Jiří Hájek) mezi jednotlivými obrazy. Jedinou výhradu můžeme mít k scénografii. Pokud jsou postavy oblečeny většinou v černém, skoro v civilu, se šněrovacími vysokými botami ze současnosti (kostýmy Barbara Wojtokowiak), tak to jako inscenační úmysl lze přijmout, hlavně když v posledním obrazu je hlavní hrdina bezbranný a bos. Ale kulisy budované z hliníku, plexiskla a bílých neonů (scéna Karel Čapek) jsou asi omylem v jinak emocionálně silné inscenaci.
Kleistovo věčně sporné drama na činoherní scéně Městského divadla Brno je bezesporu inscenačním počinem. Odvážným, objevným a zdařilým. Nebýt té diskutabilní scénografie, byla by asi tato inscenace kandidátem na kritické ceny za tento rok.
