Je téměř neuvěřitelné, že nejlepší film letošní oscarové sezóny, co jsem zatím měl možnost vidět, režíroval pouze třicetiletý Američan Damien Chazelle, přičemž jde teprve o jeho druhý film v životě, navíc natočený podle vlastního scénáře. Na dramatu Whiplash (název odkazuje na název skladby) v každém případě odvedl naprosto perfektní práci v každém ohledu, takže smekám a píši si ho na seznam lidí, které budu bedlivě sledovat, protože od tohohle člověka se ještě dočkáme velkých věcí. Nebo alespoň v to doufám, protože našlápnuto má tedy pořádně a laťku si nastavil mimořádně vysoko.
Středobodem filmu je přitom obvyklé a tisíckrát viděné klišé o vztahu učitele a žáka, který v tomto případě přechází od tiché úcty přes absolutní nenávist až k nevyhnutelnému souboji mezi dvěma ambiciózními egy, která se snaží jedno druhé sešlapat do kuličky a nelítostně zlikvidovat. Nemohl jsem si nevzpomenout na Million Dollar Baby Clinta Eastwooda, jehož nepříliš atraktivní anotace o mnohokrát ohraném příběhu o sebevědomé boxerce a jejím stárnoucím zakyslém trenérovi by po letmém přečtení také zlákala k návštěvě kina jen málokoho, ale Eastwood ten příběh oholil na kost a vycizeloval k totální dokonalosti tak, že mu to vyneslo Oscara za režii a za nejlepší film. Whiplash je v tomto ohledu velmi podobný, protože je také vypiplaný úplně ve všech směrech a děj má obdobně ohlodaný tak, že je v něm zastoupeno jen to nezbytné a ani čárka navíc.
Hlavním hrdinou je nadějný a ambiciózní mladý bubeník Andrew (Miles Teller), který se chce stát jedním z nejlepších bubeníků na světě, takže je patřičně pyšný na to, že se mu podaří dostat na prestižní hudební škole do jazzové skupiny vedené legendárním dirigentem a učitelem Fletcherem (J.K. Simmons). Dotyčný kantor je však na svých hodinách zvyklý používat extrémní výukové metody, zahrnující mimo jiné i psychické a fyzické terorizování studentů, s cílem dostat z nich prakticky nadlidské výkony. Je to arogantní hajzl a děsivý psychopat, který na Andrewa sprostě řve, uráží ho, nadává mu, hází po něm židle a fackuje ho, a i když ho párkrát třeba i za něco pochválí, tak jen proto, aby pak mohl o to silněji udeřit další ránou a ještě víc ho ponížit. Nejlepší je, když péruje trojici bubeníků tak dlouho, než se jednomu z nich na prahu totálního vysílení konečně podaří zahrát jednu část ultra-rychlé skladby po dostatečně dlouhou dobu v dostatečném tempu, načež ukončí výuku tím, že teď už tedy můžou jít domů, ale ať předtím vyčistí bicí soupravu od krve.
Na tom vztahu učitel-žák je přitom pozoruhodné to, že Andrew samozřejmě může kdykoli odejít do jiné skupiny nebo na jinou školu, ale je odhodlán vytrvat a přetrpět Fletcherovy nelidské praktiky, protože ví, že nikde jinde by se z něj tak dobrý hudebník nestal. Navíc nejde o žádného slušňáka, kterého by vám mělo být líto – právě naopak je docela ješitný a sobecký a v jistých ohledech poměrně nesympatický. Například se rozejde se svou přítelkyní, protože potřebuje víc času na trénování a ona by ho jen zdržovala (a řekne jí to dost podobnými slovy). Fletcher zas může samozřejmě působit jako kruté a škodolibé monstrum, ale zároveň tušíte, že všechno co dělá, dělá pro dobro svých žáků, nehledě na to, že čas od času odhalí, že je taky jenom člověk (třeba když se dozví o smrti jednoho ze svých bývalých studentů). Postavy se rozhodně nedělí na černé a bílé, naopak jsou velice komplexními a složitými charaktery s pozoruhodnými osobnostmi.
Nefungovalo by to samozřejmě bez vynikajících herců. Miles Teller, donedávna známý především z rolí nesvéprávných a alkoholu holdujících teenagerů z filmů Projekt X a Našrot je mimořádným překvapením, neb jeho výkon je zcela seriózní, dokonale uvěřitelný a prakticky bez poskvrnky. Muselo být přitom hodně těžké udržet krok s démonickým Simmonsem, který předvádí nejlepší výkon své kariéry a pokud toho Oscara za vedlejší roli nedostane, tak vesmír imploduje. Výkony obou jsou nesmírně dotažené a v mnohých scénách dokonce ohromující a v podstatě lahůdkové – každý drobný náznak obličejové mimiky i každé nepatrné pohnutí je esencí brilantního uchopení hrané postavy v kombinaci s perfektním vedením ze strany režiséra. A i herci ve vedlejších rolích jsou úžasní.
Whiplash je inteligentní a řemeslně nesmírně dobře zvládnutou ukázkou toho, že i mnohokrát viděný a obecně známý námět se dá pojmout tak, že působí dojmem jedinečnosti a unikátnosti, a kromě toho je natolik kvalitní, že se pro něj těžko hledá srovnatelný soupeř. Scénář je dotažený do poslední tečky (děj se vyvíjí nečekanými směry, obsahuje překvapivé zvraty a závěr je geniální), dialogy třeskuté, efektní a smysluplné, hudba skvělá (nevadí, když nerozumíte jazzu nebo hudební nauce), střih famózní (hlavně v kombinaci s hudbou), tempo dynamické, kamera výrazná a i vizuální ztvárnění stojí za to.
Vlastně tomu nemůžu ani nic vytknout. Není totiž co.
